Fyziokratismus vznikl ve Francii v 18. století, tedy v době kdy v této zemi převládal merkantilismus. Určitým způsobem byl fyziokratismus reakcí na merkantilismus, když prohlásil za jedinou produktivní sféru zemědělství. Merkantilismus, který ve své pozdější formě připouštěl dovoz surovin, ruinoval francouzské zemědělství. Merkantilisté nahlíželi na potraviny, ve kterých tehdy dominovalo obilí, jako na surovinu v tom smyslu, že potrava je součást výživy dělníků, kteří produkují práci, která zase je součástí výrobků.
Hlavním principem fyziokratismu byl přirozený řád. V tomto duchu nahlíželi i na ekonomiku. Za nejvýznamnější část ekonomiky považovali zemědělství. V zemědělství viděli nejproduktivnější odvětví vzhledem k tomu, že je schopno nejen produkovat výrobky a vytvářet zisk, ale také vytvářet rentu, která je placena vlastníkům půdy, aniž by tito přinášeli jakoukoliv hodnotu. V obchodu a v řemeslech renta není, proto jde o odvětví podle fyziokratů sterilní a jedině zemědělství je produktivní sférou. Zisk je odlišný od renty, protože je určen na obnovu opotřebovaných výrobních zařízení, zatímco půda se (jako prostor) neopotřebovává, je trvalého charakteru. Tento pohled na rentu měli i klasikové do poloviny 19.století. Tomu také odpovídala představa merkantilistů ohledně jediné daně, kterou měla být daň z renty.
Fyziokraté byli stoupenci volného obchodu. Oni začali razit krédo: „laissez faire, laissez passer“ (nechejte být, nechejte plynout), které je dnes spojováno s ekonomickým liberalismem.
Nejvýznamnějším fyziokratem byl Francois Quesnay. Jeho přínos pro dnešní dobu spočívá i v tom, že byl, spolu s fyziokraty shromážděnými kolem sebe, zakladatelem statistiky a ekonometrie. Jeho „ekonomická tabulka“ byla prvním pokusem popsat toky zboží a peněz v ekonomie. Nejvýznamnějším politikem, který se hlásil k fyziokratům byl Anne Robert Turgot, který byl francouzským ministrem financí. Ve druhé polovině 18.století se pokusil neúspěšně prosadit některé reformy, které navrhovali fyziokraté. Důležitý je i jeho přínos v oblasti teorie úroku, když úrok považoval za ospravedlnitelný, je-li placen na základě dobrovolné smlouvy.
Tím se do ekonomické teorie dostala renta jako zvláštní pojem. Toto postavení si renta zčásti zachovala dodnes. Rentu nelze z tohoto pohledu ztotožňovat se ziskem, protože ten je odměnou kapitalistovi (když použijeme tento starý pojem místo moderního podnikatel) za vložené riziko a odloženou spotřebu a je určen k reprodukci práce a kapitálu.