Klasická politická ekonomie znamenala jistý zvrat v ekonomii tím, že z ní vytvořila vědu. Klasické politické ekonomie vznikla na konci 18. století.
Filosoficky navázali klasikové na Johna Lockeho a Davida Huma, kteří jsou nazýváni jako filosofové přirozených zákonů, a na fyziokraty. John Locke a David Hume formulovali kvantitativní teorii peněz, kterou vyvrátili základní tezi merkantilistů, že čím více má země cenných kovů, tím je bohatší. Ukázali, že množství drahých kovů nemusí vždy odpovídat množství zboží, které je k dispozici k nákupu. Nebude-li odpovídat množství peněz množství zboží, klesne hodnota peněz tak, aby množství peněz odpovídalo množství zboží. Dnes již chápeme, že postavení státu je odlišné od postavení jednotlivce. Jestliže množství peněz přináší jednotlivci v rámci státu určité „blaho“, pro stát jako celek toto neplatí. Pro stát je důležité v jakém stavu je jeho reálná ekonomika, tedy kolik prostředků (hmotných a nehmotných statků) má k dispozici, ne to, kolik zlata a jiných drahých kovů má na svém území nebo přímo ve vlastnictví státu jako instituce. Válku nemůže vyhrát stát, který bude mít sice tuny zlata, ale žádné zbraně, zatímco jeho protivník nebude mít ani gram zlata, zato spoustu zbraní.
Zakladatelem klasické politické ekonomie je Adam Smith, který v roce 1776 vydal dílo Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Smith je zastáncem svobodného trhu, ve svém díle používá výraz „neviditelná ruka trhu“. Sleduje-li jednotlivec své osobní blaho, je to dobrý předpoklad pro blaho státu. Smith se zabývá dělbou práce, a to nejen uvnitř jedné země, ale i mezinárodní dělbou práce. Dokazuje, že na mezinárodním obchodě mohou vydělat obě obchodující strany, nejen ta, která má aktivní obchodní bilanci, jak se domnívali merkantilisté. Jedna země vyrábí s menšími náklady jedno zboží, druhá země vyrábí s menšími náklady zboží druhé, pokud je smění, získají tím obě dvě. Toto tvrzení se nazývá zákon absolutních výhod. Smith začal používat termíny jako kapitalisté a akumulace kapitálu, které byly před (právě v té době začínající) průmyslovou revolucí v Anglii neznámé. Označil úspory také za výdaje. To, co nespotřebuje jeden člověk, který peníze uspoří, spotřebuje jiná skupina lidí. Smith také pokračoval v hledání objektivní hodnoty (ceny) zboží. Nedokázal ji uspokojivě vysvětlit jedinou hodnotou, ale vypomohl si dvěmi hodnotami – užitnou a směnnou. Užitná hodnota se podle Smithe odvíjela od důležitosti zboží pro jednotlivce, směnná hodnota pak od nákladů vynaložených na výrobu tohoto zboží a je na užitné hodnotě nezávislá.
Thomas R. Malthus se nejvíce proslavil svou populační teorií. Malthus přišel s černou vizí vývoje lidské společnosti. Domníval se, že růst počtu obyvatel bude rychlejší než růst zemědělské produkce, a tak nastane doba, kdy země nebude schopna uživit své obyvatele. Malthus se domníval, že až nastane tato doba, vypukne hladomor. V pozdějším období svůj názor změnil tak, že může působit morální sebekontrola, v rámci které lidé sami omezí počet potomků tak, aby nedošlo k hladomoru. V souvislosti s populační teorií Malthus definoval zákon klesajících výnosů, podle kterého každá další jednotka investovaného kapitálu již nepřinese tak velký výnos jako investovaná jednotka předchozí.
Jean B. Say byl nejvýznamnějším představitelem francouzské odnože klasické politické ekonomie. Na rozdíl od anglických klasiků nepovažoval práci za jediný zdroj bohatství. Podle Saye jsou hodnoty vytvářeny prací, půdou a kapitálem. Say považoval za primární nabídku, která následně vytvoří stejně velkou poptávku. Tato definice se nazývá Sayův zákon trhů. Tím byla odstraněna obava, že technický rozvoj může přinést nabídku, proti které nebude stát odpovídající poptávka. V rámci tohoto zákona rozpracoval neutralitu peněz. Peníze jsou pouze oběživo, jehož množství v ekonomice nemá vliv na reálnou ekonomiku.
David Ricardo byl vedle Adama Smithe nejvýznamnějším představitelem klasické politické ekonomie. Výrazně přispěl k rozvoji ekonomického myšlení svojí definicí pracovní teorie hodnoty. Podle této teorie je hodnota zboží odvozena od práce, která je do něho vložena. Na kapitál v podobě výrobních prostředků (stroje, budovy) se Ricardo díval také jako na dřívější práci, která je do tohoto kapitálu vložena. Ricardo také rozpracoval teorii diferenční renty. Podle ní je renta rozdílná podle toho, jak výnosná je daná půda. V oblasti mezinárodní dělby práce navázal Ricardo na Smithe, když dokázal, že obchodovat se vyplatí i zemím, z nichž jedna vyrábí oba dva druhy zboží s menšími náklady a druhá s většími. Ricardo vyšel z toho, že poměr nákladů v těchto dvou druzích zboží není stejný, ale různý. Pak jedna země má komparativní výhodu v jednom zboží a druhá v druhém.
Nassau W. Senior pokročil v ekonomickém myšlení ve vztahu kapitálu a úroku, když ospravedlnil úrok jako odměnu za abstinenci věřitele. Abstinencí je myšlena abstinence od spotřeby neboli odložení této spotřeby do budoucna.
John Stuart Mill byl pokračovatelem Ricardových myšlenek. Rozpracoval teorii hodnoty tak, že rozdělil zboží do tří skupin. První skupinu tvořilo vzácné zboží (s fixní nabídkou), druhou skupinu průmyslové výrobky, jejichž nabídku lze zvyšovat při konstantních nákladech a třetí skupinu tvořily výrobky, především zemědělské, jejichž nabídku lze zvyšovat pouze při rostoucích nákladech.