Veřejné statky rozdělujeme na čistě veřejné statky a na částečně veřejné statky. U obou typů veřejných statků je stejný základní znak, a to nerivalita ve spotřebě, tedy když daný veřejný statek užívá jeden spotřebitel, nic nebrání jinému spotřebiteli, aby tento statek užíval také. Čistě veřejné statky jsou statky, jejichž spotřebu nelze omezovat a navíc by omezení spotřeby nebylo prospěšné. Nejznámějším a nejpoužívanějším příkladem takového statku je zajištění obrany státu. Je nemožné vyloučit některého občana, aby mu nebyly poskytnuty výhody spočívající v obraně státu před vnějším nepřítelem. Pokud každý požívá výhod, které jsou mu poskytnuty jako veřejné statek, je také nutné, aby každý byl povinen platit obranu státu ve formě povinné platby (daně). Jiným příkladem čistě veřejného statku může být ohňostroj, resp. uspořádání ohňostroje. Nelze nikoho vyloučit ze spotřeby tohoto statku, to znamená zakázat někomu se na ohňostroj dívat.
Protože nikdo nemůže být vyloučen z užívání výhod vyplývající z poskytování tohoto statku, bylo by spravedlivé, aby všichni přispívali na tento statek. Pokud se někdo vyhýbá přispívání na tento čistě veřejný statek, vzniká problém černého pasažéra (free rider problem).
Částečně veřejné statky
Částečně veřejné statky jsou statky, kde vyloučení je sice možné, ale není žádoucí. Například je možné zavést poplatky za využívání mostu. Ale náklady na realizaci tohoto opatření budou vyšší než přínos z něho. Dalším důvodem může být to, že pokud je most využíván pouze z části jeho maximální kapacity, zavedením poplatků nastane odliv „zákazníků“ využívajících most, což není veřejně prospěšné. Jiná situace je u mostu, kde poptávka po využití tohoto mostu je vyšší než kapacita mostu. V tomto případě zavedení poplatků může působit jako vhodné regulační opatření, navíc přinášející zvýšení veřejných příjmů.
Veřejný sektor poskytuje také soukromé statky. V České republice jde především o provozování železnic, poštovních služeb, a alespoň zatím také provozování telekomunikací, výroba, transport a rozvod elektřiny a transport a rozvod plynu. Tyto služby provozují buď státní podniky anebo akciové společnosti, v nichž má rozhodující vliv stát. V současné době se již většinou nejedná o oblasti ve kterých by měl stát vyhrazený monopol, nicméně poskytování těchto statků veřejným sektorem stále převažuje.
Externalitou nazýváme dopad určité činnosti, který ovlivňuje jiné osoby, aniž by tyto za něj musely platit nebo naopak byly odškodňovány. V prvním případě se jedná o pozitivní ovlivňování (pozitivní externality), v druhém případě o negativní ovlivňování (negativní externality). Příkladem negativní externality může být provoz teplárny, která plynnými emisemi negativně ovlivňuje životní prostředí, čímž vzniká jiným osobám újma jednak nemateriální (nepříjemné životní prostředí) a jednak materiální (vyšší náklady na zdravotní péči).
Přirozené monopoly je odvětví ekonomiky, které svou podstatou směřuje k dominanci jediného subjektu. Vstup jiných subjektů do odvětví je spojen s mnohem vyššími náklady než další rozšíření produkce subjektu, který tuto dominanci získá. Příkladem může být rozvod elektřiny – aby konkurent získal zákazníka v místě, kde rozvod elektřiny ovládá jediný subjekt, musí vynaložit značné prostředky na vybudování elektrického vedení k tomuto zákazníku.
Celý veřejný sektor můžeme rozdělit do šesti bloků: blok společenských potřeb (veřejná správa, justice, policie, armáda), blok rozvoje člověka (školství, kultura, televize, zdravotnictví, sociální služby), blok poznání a informací (věda a výzkum), blok technické infrastruktury (doprava, spoje, energetika), blok privátních statků (bydlení, zemědělství a lesnictví), blok existenčních jistot (pracovní příležitosti).
Velikost veřejného sektoru v jednotlivých státech je dána faktory ekonomickými, historickými, geografickými, demografickými, kulturně náboženskými a politickými.