Osobní společnosti
Jejich obecnou charakteristikou je to, že jsou vytvořeny a vlastněny dvěma nebo více osobami, které se dělí o zisky společně a jsou odpovědné za všechny ztráty. Společníci se osobně zúčastňují podnikání (odtud i název těchto společností). Jejich výhody a nevýhody jsou podobné jako u společnosti jednotlivce. Tyto společnosti však do určité míry překonávají kapitálovou nedostatečnost podniků jednotlivce i jeho omezenost kvalifikační (ve společnosti mohou být specialisté v určitých profesích). Stabilita společnosti závisí na vzájemném vztahu partnerů. V ČR existují dvě formy osobních společností (Veřejná obchodní společnost – V. O. S. a Komanditní společnost – K. S.)
Veřejná obchodní společnost je sdružení nejméně dvou podnikatelů, kteří podnikají pod společným jménem, jehož součástí musí být označení právní formy „veřejná obchodní společnost“ nebo „veř. obch. spol.“ nebo V. O. S. Společnost je právnickou osobou a zapisuje se povinně do obchodního rejstříku. Společníci vkládají do společnosti peněžité i nepeněžité vklady (minimální výšen není stanovena), které se stávají majetkem společnosti. Za závazky společnosti ručí a to je důležité veškerým svým majetkem (tzn. i soukromým). Obchodní vedení je v rukou všech společníků (statutárním orgánem – tzn. ten kdo jedená za společnost je každy ze společníků, pokud se ve společenské smlouvě nedohodli jinak (zde vidíme typickou dispozitivní právní normu – dává možnost subjektům dohodnout si to odchylně od ustanovení právní normy)
Komanditní společnost je obchodní společnost kterou zakládají dva nebo více (neomezeno), z nichž jeden nebo více společníků ručí za závazky společnosti do výše svého vkladu (tzv. komanditisté) a jeden nebo více společníků ručí celým svým majetkem (komplementáři). Obchodní řízení firmy přísluší komplementářům, komanditisté mají pouze kontrolní pravomoc. Zisk se rozděluje podle společenské smlouvy.
Společnost s ručením omezeným
Je kapitálovou společností. (kapitál se vkládá povinně). Může být založena fyzickými i právnickými osobami a dokonce i jednou osobou. Maximální počet společníků je omezen na 50. Společnost odpovídá za své závazky veškerým svým majetkem, společník jen do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Obchodní jmého (jméno pod kterým je společnost zapsána v obchodním rejstříku) musí obsahovat označení „společnost s ručením omezeným“, „spol s r. o.“ nebo „s. r. o.“ Nejvyšším orgánem společnosti je valná hromada složená ze všech společníků (každý má hlasovací právo podle % svého vkladu), statutárním orgánem (ten kdo jedná za společnost navenek) je jednatel nebo jednatelé. Pokud to určí společenská smlouva je na valné hromadě volena i dozorčí rada. Založení i správa této společnosti je mnohem jednodušší než u akciové společnosti. Proto je tato forma podniku velmi oblíbená a rozšířená. První s. r. o. vznikaly počátkem 20 století.
Akciová společnost
Je také kapitálovou společností, ve které je základní jmění rozvrženo na určitý počet akcií o určité nominální (jmenovité) hodnotě. Společnost může být založena jedním zakladatelem pokud je jím právnická osoba (tzn. jiná obchodní společnost, družstvo) nebo 2 či více zakladateli (fyzické i právnické osoby). Akciová společnost odpovídá za své závazky celým svým jměním, akcionář však za závazky společnosti neručí. Toto omezené ručení spolu s neomezenou životností (firma může pokračovat i když její zakladatelé odejdou) a snadné přesuny vlastnictví (s akciemi se obchoduje) jsou její hlavní výhody. Nevýhodou je obtížnější založení, kontrola ze strany státu (audity, účetnictví, výroční zprávy), často nezájem akcionářů o záležitosti společnosti, dvojí zdanění příjmů (nejprve zisku společnosti, potom dividend akcionářů). Orgány společnosti jsou valná hromada, představenstvo (statutární orgán), dozorčí rada. Valná hromada (nejvyšší orgán) volí představenstvo a dozorčí radu. Představenstvo jmenuje generálního ředitele (nemusí ho však ustavovat). Obchodní jméno společnosti musí obsahovat označení „akciová společnost“, „akc. spol“ nebo a. s. Charakteristickým znakem akciové společnosti je akcie. Je to cenný papír s nímž jsou spojena práva akcionáře jako společníka podílet se na řízení společnosti (volit představenstvo, dozorčí radu, přijímat stanovy, rozhodovat o rozdělen zisku aj.), podílet se na jejím zisku (výplata zisku s provádí pomocí dividend) a v případě likvidace podílet se na jejím zůstatku. Obsah akcie je závazně stanoven zákonem. Druhy akcií jsou např. na jméno, na majitele (kdo akcii předloží má práva akcionáře, listinné (fyzický papír), zaknihované (v elektr. podobě), prioritní, zaměstnanecké (motivace zaměstnanců na hospodářském výsledku). Akcie se obchodují na burze za tržní cenu (burzovní kurz), který je tvořena nabídkou a poptávkou po akciích určitého podniku. Poptávka a nabídka jsou ovlivňovány očekáváním investorů. Aktuální tržní cenu zjistíme z burzovního lístku burzy. V akciové společnosti dochází k oddělení správy a řízení od vlastnictví a akc. spol. se stává typickým představitelem manažerského podniku, ve kterém vlastníci přejímají pouze kapitálové riziko (mohou přijít o své investice – když je cena za kterou akcii získali vyšší než za kolik akcii prodají), na řízení podniku nejsou v podstatě účastni. Řízení těchto společností zajišťují placení manageři, kteří žádné akcie mít nemusejí. Často jsou však motivováni různými opčními programy (právo na nákup akcií za původní cenu, když cena akcií v budoucnosti po jejich dobrém řízení vzroste, pak akcie mohou prodat za vyšší tržní cenu a tím mají další zisk který je motivuje k dobrému řízení společnosti). Historie akciových společností sahá až do 15 století
Družstva
V odborné literatuře je družstvo obvykle charakterizováno jako organizace vlastněná a provozovaná společností osob, jejímž cílem není vytvářet zisk, ale dávat užitek svým členům. Ve světě existují především družstva spotřební, nákupní, úvěrová (družstevní banky, záložny), výrobní (zemědělská, průmyslová, řemeslná), velkoobchodní. V Evropě jsou družstva oblíbenější formou organizace než v USA. Podle obchodního zákoníku je družstvo společenstvím neuzavřeného počtu osob, založeným za účelem podnikání nebo zajišťování hospodářských, sociálních nebo jiných potřeb svých členů. Sociální potřeba je např. bydlení. Bytová družstva, jsou založena za účelem poskytování bydlení svým členům. Družstvo v ČR musí mít nejméně 5 fyzických osob, nebo alespoň 2 právnické osoby. Další členy může družstvo přijímat i po svém založení (běžné u bytových družstev). Družstvo je právnickou osobou (nikoliv však obchodní společností), která ručí za své závazky celým svým jměním (majetkem). Členové (pokud stanovy družstva nestanoví jinak) za závazky družstva neručí. Tzn. neručí svým soukromým majetkem. Základní jmění družstva tvoří vklady členů, zákonem je stanovena výše. Pro založení družstva je potřeba základní kapitál 50 000 Kč. Obchodní jméno musí obsahovat označení „družstvo“ Orgány družstva jsou členská schůze (zde má na rozdíl od akc. spol. každý družstevník jeden hlas), představenstvo (je statutárním orgánem) a kontrolní komise (kontroluje hospodaření družstva a představenstvo). V malých družstvech může funkci všech orgánů vykonávat členská schůze, která zvolí statutární orgán – předsedu družstva. Rozvoj družstevnictví v ČR nastal ve druhé polovině 19 stol., velkým propagátorem byl dr. František Kampelík – odtud i název „kampelička“.
Veřejné (státní) podniky
Veřejnými (státními) podniky jsou obecně organizace, které zajišťují některé důležité služby, jako je železniční a vodní doprava, správa silnic, pošta, rozhlas, televize, radiokomunikace, nebo zajišťují strategické statky energie, zbraně, uhlí. Tyto organizace jsou buď zcela ve vlastnictví státu nebo územně správních celků, nebo v tzv. smíšeném vlastnictví (část patří soukromým vlastníkům). Tato sféra může být, a v některých státech je zcela zajištěna soukromými podniky. Ve vyspělých kapitalistických státech je obtížné čistě státní podnik vůbec nalézt. Stát ovšem zajišťuje některé služby, jako je obrana státu, bezpečnost, ochrana zdraví a životního prostředí, vzdělávání a budování infrastruktury (silnice, železnice). Bývalé socialistické státy, mezi nimi i naše republika, zdědili hospodářství s převládajícím státním sektorem. Jedním z úkolů transformace ekonomiky proto byla a dosud je privatizace. Ta vychází především z toho, že stát není dobrý hospodář, a proto je nutné převést podniky do soukromého vlastnictví. Činnosti které není schopen, nebo nechce zajistit soukromý sektor (ať již z finančních důvodů nebo jiných důvodů) zajišťuje stát pomocí neziskových organizací.
Do neziskových organizací patří: rozpočtové organizace, příspěvkové organizace, občanská sdružení, nadace.