V teorii mezinárodního obchodu se neoklasická ekonomie zaměřuje na optimální alokaci zdrojů mezi zeměmi, a to na bázi maximalizace uspokojení spotřebitele při vynaložení co nejnižších nákladů. Na rozdíl od klasiků, kteří vycházejí ze strany nabídky, vycházejí neoklasikové z poptávky jako dominantního činitele mezinárodního směnného poměru. Na straně poptávky vychází z užitečnosti různých druhů zboží a jejich vzájemné zastupitelnosti ve spotřebě. Poptávka se vyjadřuje mezní mírou substituce a jako analytický nástroj se používají tzv. indiferenční křivky, resp. indiferenční mapy.
Na Millovu teorii reciproční poptávky navázal anglický neoklasický teoretik Alfred Marshall a rozšířil ji použitím novějších analytických forem v podobě křivky reciproční poptávky.
Autorem teorie příležitostných nákladů je neoklasik Gotfried Haberler. Pracovní teorie hodnoty z pojetí klasiků je zcela opuštěna a nahrazena mezním přístupem. Cena zboží je dána mezními náklady. Ty jsou pak dány poměrem mezi mezním zvýšením výroby jednoho výrobku a vyvolaným snížením výroby jiného zboží. Základem tohoto poměru je přesun výrobních zdrojů z produkce jednoho výrobku do produkce jiného výrobku. Obchod mezi zeměmi je výhodný pro obě strany, jestliže jejich národní substituční náklady a jim odpovídající národní směnné poměry se navzájem liší a mezinárodní směnný poměr se pohybuje mezi nimi. Všechny možné kombinace výroby dvou výrobků při využití zdrojů, které má země k dispozici, vyjadřuje křivka výrobních možností. Směnný poměr v zemi jako mezní kategorie je dán tečnou ke křivce výrobních možností v daném bodě, který vyjadřuje určitou výrobní strukturu.
Autory teorie vybavenosti výrobními faktory byli ve třicátých letech minulého století ekonomové Eli Heckscher a Bertil Ohlin. Jde o tzv. teorii podílu faktorů. Teorie považuje za základ specializace zemí a mezinárodního obchodu rozdíl ve vybavení jednotlivých zemí výrobními faktory (půdou, prací a kapitálem). Cena výrobních činitelů, kterých má země dostatek, je nízká, a naopak cena nedostatkového faktoru je vysoká. Model vychází z toho, že rozdíly ve VF jsou jediným zdrojem mezinárodního obchodu. Podle této teorie komparativní výhoda vyplývá z relativní struktury výrobních činitelů jednotlivých zemí. Země, která má velkou zásobu určitého výrobního faktoru, bude vyrábět relativně větší množství statku, jehož výroba je náročná na tento výrobní faktor, čímž bude vyrábět levněji.